Neohlížíme se příliš zpátky, na pořadu dnešního dne máme většinou budoucí zítřky. I proto nás v Arše vlastně překvapilo, že už plujeme desátým rokem.  Často se v tomto období ptáte, jak to vlastně bylo se založením Archy?

Na samém začátku byla zkušenost.

Osm let jsem pracovala jako sociální pracovnice ve dvou českobudějovických domovech pro seniory (na Dobré Vodě a v tehdy nově otevřeném Máji). Sociální pracovnice mimo jiné přijímá klienty do zařízení, je první s kým rodiny komunikují. Poměrně často si během vstupních rozhovorů rodiny povzdechly: „Kdybychom tak měli nějakou službu, která by pravidelně dojížděla za babičkou, maminkou, dědou… Nemuseli bychom je sem stěhovat.“

Samozřejmě i tenkrát (bavíme se o letech 2002 – 2009) terénní služby byly. Ale teprve se rozvíjely. Neměly dostatečnou kapacitu, často fungovaly jen ve všední dny od 7 do 15:30 hod. atp.

Dalším impulsem byla účast ve dvouletém projektu Pracovní perspektiva v souladu s rodičovstvím, který realizovala společnost Impakt v mateřském centru Borovánek. Jeho cílem bylo mimo jiné nasměrovat účastníky k aktivnímu přístupu při hledání pracovního uplatnění.

A několik z nás se k věci skutečně postavilo aktivně. Dnes již známá malířka Kateřina Ašenbrennerová se právě tehdy rozhodla, že její koníček může být povoláním. Jana Marková začala veřejně přednášet své básně a vydala se na cestu porodní báby. Jana Oesterreicher Malíková se rozhodla investovat svůj potenciál plně do mateřství, ke třem dcerkám porodila čtyři chlapečky a věnuje se rodinnému managementu.

Já jsem oslovila přátele a založili jsme obecně prospěšnou společnost, terénní pečovatelskou službu, která si dala za cíl pomáhat rodinám pečovat

o jejich blízké tak, aby se nemuseli stěhovat do domovů pro seniory, dokud to není nezbytně nutné (dokud nepotřebují péči 24 hodin denně).

Možná máte stejnou zkušenost. Nic se nedaří jen proto, že chcete.

K úspěchu je důležitá také náhoda, trocha štěstí, být ve správnou chvíli na správném místě, potkat správné lidi… Okolnosti, které ne vždy můžete ovlivnit.

Náhodou bylo, že právě v době vzniku Archy Jihočeský kraj rozšiřoval síť terénních služeb a měl zájem na jejich rozvoji a zvyšování kapacit. Novou Archu tedy mezi tyto poskytovatele Kraj přijal a finančně podpořil. Zároveň tehdejší starosta Borovan, pan Stanislav Malík, usiloval o zvýšení dostupnosti pečovatelské služby v Borovanech tak, aby fungovala i odpoledne a o víkendech.

Velkým štěstím bylo, že pan starosta dal Arše šanci a plnou důvěru. Z dnešního pohledu je to obdivuhodné. Přece jen Archu tvořila jedna maminka na rodičovské dovolené, která měla pocit, že jí doma „ujíždí vlak“, měla vizi a chuť zkusit to. Celý tým Archy tehdy tvořila ona s jednou paní pečovatelkou, přijatou v rámci půlroční finanční podpory Úřadu práce.

Dnes už můžeme bez nadsázky říct: „Čas ukázal, že vize to byla správná.“

Ohlížím-li se takhle zpátky, napadá mne: „Nebojme se realizovat své nápady. Pokud jim věříme a máme podporu nejbližšího okolí, zkusme to. Nebojme se výzev, chtějme se vždy něčeho nového zúčastnit… Nikdy totiž nevíme, kam nás taková zkušenost, setkání nebo impuls dovede.“

Děkuji, že podporujete naše poslání, kterým je: „Maximálně podpořit seniory a osoby se zdravotním postižením tak, aby mohli i přes určitou ztrátu soběstačnosti zůstat doma.“

Moc to pro nás v Arše znamená.