Rodinní pečující prožívají různé příběhy. Šťastné, překvapivé, dramatické… Různé.

Paní Alena pečovala o svou maminku do jejích 104 let! To už je ale dávno.  Samotné paní Aleně bylo 101 a stěhovala se v nedávné době k synovi.

Dva roky žila v domku u vnuka a jeho mladé rodiny. Paní Petra, manželka vnuka, přichází poděkovat a rozloučit se s pečovatelkami, které jim po celou dobu pomáhaly a dvakrát denně za jejich babičkou přijížděly pomoci s náročnou péčí.

„Víte, doufali jsme, že babičku dochováme u nás. Ale už to nešlo dál. Babička má svůj věk, své zvyklosti. V poslední době, jakmile nebylo po jejím, bylo zle. Křičela a nadávala, všemožně dávala najevo svou nespokojenost. Máme dvě mladší děti. Ty to všechno viděly a pochopitelně řešily, proč se prababička takhle chová. Vzniklým situacím nerozuměly. Nevěděly jsme si rady a tak jsme se s manželem a tchánem nakonec dohodli, že péči o ni převezme on.“

Na paní Petře je patrné, že je smutná. Z jejích dalších slov vyplývá, že má pocit selhání. Když jí naopak popisujeme náš pohled na to, jak báječnou péči babičce poskytovali, jaké jí vytvořili skvělé podmínky (měla vlastní pokoj s koupelnou, výhled do zahrady, okno plné orchidejí…), je dojatá.

Můžeme pro své nejbližší chtít to nejlepší, můžeme pro to udělat maximum. A přece se může stát, že péče nedopadne tak, jak jsme doufali. Nejde o selhání.

Často jsou pečující jako mezi mlýnskými kameny.

Na jedné straně chtějí pečovat o seniora, na druhé straně jsou zodpovědní za mladou rodinu nebo se potýkají s vlastními zdravotními obtížemi, jsou pracovně vytížení a nechtějí se profese vzdát a tak podobně.

Senior, na druhé straně, se často potýká se situacemi, které už jsou pro něj náročné. Nemá dostatek energie je zvládat tak, jak tomu bylo dříve. Z toho právě pramení rozzlobení na sebe sama, vztek, když se něco nedaří, nemohu se obsloužit sám. Celkově ubývá sil (jak fyzických, tak psychických), člověk už nemá tzv. regulační schopnosti korigovat své emoce a již zmíněnou zlost nic nezadrží. Je naplno vypuštěna na kohokoliv, kdo je právě v dosahu.

Při každé příležitosti pečujícím vysvětlujeme, aby si podobné výlevy vzteku a ve své podstatě zoufalství nebrali osobně, ale je jasné, že po určité době dojde energie i tomu nejsilnějšímu pečovateli. A není to selhání.

Vlastně je to fyzika – působí-li na těleso přílišný tlak, těleso se zhroutí.

Přejeme všem pečujícím, aby tlak na ně vyvíjený nikdy nebyl tak silný, aby je povalil. Přejeme jim, aby měli možnost, v případě potřeby, postavit za sebe těleso jiné. Například pečovatelskou službu.