Naše péče často doprovází až ke konci. S pozůstalými partnery jsme i potom v kontaktu. Se ztrátou se vyrovnávají těžce. Obzvlášť v seniorském věku, hůře zaplníte prázdné místo, které po životním partnerovi zůstane.

Jednou z nich byla v nedávné době paní Alena. Šest let celodenně pečovala o manžela, který byl po mozkové příhodě. Ochrnutý na polovinu těla. Když odešel, byl to šok. Několik měsíců byla v depresi. Několikrát jsme spolu během té doby mluvily a byla velmi smutná.

Pak jsme pořádali výlet pro seniory a pozvali ji. Tenkrát okamžitě řekla: „Jedu.“

A něco se stalo. Snad se nadechla, otevřely se nové dveře… Výlet si užila, seznámila se s dalšími dámami, které pravidelně navštěvují programy pro seniory.

Před Vánoci volala a moc děkovala za první pobídku. Od té doby pravidelně dochází na většinu programů, které se organizují, má nové známé, program, zážitky.

Manžel jí stále chybí, ale dokáže se radovat z všedního dne.

Nejenom pro paní Alenu organizujeme volnočasové programy. A nejen její příběh je důkazem, že mají obrovský smysl. Jsme proto rádi, že od září můžeme otevřít nový prostor – senior klub Radost v Borovanech.

Ztráta partnera je jedním z nejnáročnějších životních období. Vyrovnat se s ním není jednoduché. Známá americká psycholožka  Elisabeth Kübler-Rossová popsala pět fází vyrovnání se se ztrátou.

Popírání – „To není pravda.“, „Jakoby tu byl./a“, „Jen odjel/a.“, „Zase budeme spolu. Brzy.“

Člověk potřebuje hlavně čas. Potřebuje se se situací smířit. Je v šoku.

Hněv – „Proč se to děje zrovna mně?“, „Není to fér.“, „Kdo za to může?“, „Komu jsem co udělal/a?“

V této fázi je velmi obtížné být člověku oporou. Má vztek, hledá viníka, má závist vůči ostatnímu „šťastnému“ světu. Je potřeba být jako doprovázející trpělivý.

Smlouvání – „Kdyby se to nestalo, tak…“, „Kdybych to udělal/a jinak, dneska by to bylo…“, „Měl/a jsem udělat to a to, aby se to nestalo…“

Deprese – „Ztratila jsem milovaného/milovanou, tak proč dál žít?“, „Bez něj/bez ní nemá nic cenu.“, „To už bude všechno špatné.“

Nedoporučuje se za každou cenu blízkého rozveselovat. Období smutku je velmi důležité pro vyrovnání se se situací, její přijetí.

Smíření, akceptace – „Bude to v pořádku.“, „Nějak to dám.“

Člověk se začíná vyrovnávat se ztrátou, začíná vidět věci v budoucnosti, které chce prožít. Začne plánovat aktivity, setkávání s přáteli, úpravy v bytě aj.

Máte-li ve svém okolí někoho, kdo právě prožívá ztrátu blízkého, dopřejte mu čas. Ujistěte ho, že čím prochází, je v pořádku (i vztek, který může pociťovat).