Sociální pracovnice se ptá na pomůcky – polohovací postel, chodítko, invalidní vozík…
„Polohovací postel zatím nemáme. Koupil jsem zvýšenou matraci, aby se jí lépe vstávalo, ale často jí musím stejně pomáhat. Chodítko má jen malé, bez koleček – nevyhovuje jí a nechce ho používat. Invalidní vozík by se k nám teď nevešel. Ale kdybyste ji dokázali přemluvit na tu polohovací postel, možná by to šlo. Teď má širokou postel, zabírá hodně místa. Ode mě si poradit nedá. Budu rád, když nás navštívíte a všechno jí vysvětlíte. Na vás snad dá.“

Domluvili si schůzku na druhý den dopoledne. Jenže hned ráno syn volal s omluvou:
„Musím to dnes zrušit. Maminka se na mě večer zlobila, že jsem vás oslovil. Žádnou pomoc nechce, všechno si prý zvládne sama. Celou noc nespala a vyčítala mi to. Ozvu se vám, až bude lepší situace.“

Přijetí pomoci není jednoduché. Stejně jako přiznat vyčerpání ze strany pečujícího. Často se zdá, že se obě strany neslyší. Děti chtějí respektovat přání svých rodičů, ale zároveň vědí, že potřebují zajistit i nezbytnou podporu – pro blízkého i pro sebe. Balancování mezi těmito dvěma póly bývá nesmírně těžké.

Pokud se ocitáte v podobné situaci, nevzdávejte to. Neukončujte kontakt se sociální službou. Přijďte za námi, společně celou věc probereme a zkusíme hledat cesty, jak s respektem a lidsky nabídnout pomoc tak, aby ji váš blízký mohl přijmout.

Už jen to vědomí, že na péči nejste sami, může přinést velkou úlevu.

Pečovatelská služba zajišťuje poradenství pro všechny pečující, bez ohledu na to, zda v rodině poskytujeme konkrétní péči, nebo ne.
Neváhejte se na nás kdykoliv obrátit. Nic to nestojí – a má to velkou cenu.

Paní Alena pečovala o svou maminku do jejích 104 let! To už je ale dávno.  Samotné paní Aleně bylo 101 a stěhovala se v nedávné době k synovi.

Dva roky žila v domku u vnuka a jeho mladé rodiny. Paní Petra, manželka vnuka, přichází poděkovat a rozloučit se s pečovatelkami, které jim po celou dobu pomáhaly a dvakrát denně za jejich babičkou přijížděly pomoci s náročnou péčí.

„Víte, doufali jsme, že babičku dochováme u nás. Ale už to nešlo dál. Babička má svůj věk, své zvyklosti. V poslední době, jakmile nebylo po jejím, bylo zle. Křičela a nadávala, všemožně dávala najevo svou nespokojenost. Máme dvě mladší děti. Ty to všechno viděly a pochopitelně řešily, proč se prababička takhle chová. Vzniklým situacím nerozuměly. Nevěděly jsme si rady a tak jsme se s manželem a tchánem nakonec dohodli, že péči o ni převezme on.“

Na paní Petře je patrné, že je smutná. Z jejích dalších slov vyplývá, že má pocit selhání. Když jí naopak popisujeme náš pohled na to, jak báječnou péči babičce poskytovali, jaké jí vytvořili skvělé podmínky (měla vlastní pokoj s koupelnou, výhled do zahrady, okno plné orchidejí…), je dojatá.

Můžeme pro své nejbližší chtít to nejlepší, můžeme pro to udělat maximum. A přece se může stát, že péče nedopadne tak, jak jsme doufali. Nejde o selhání.

Často jsou pečující jako mezi mlýnskými kameny.

Na jedné straně chtějí pečovat o seniora, na druhé straně jsou zodpovědní za mladou rodinu nebo se potýkají s vlastními zdravotními obtížemi, jsou pracovně vytížení a nechtějí se profese vzdát a tak podobně.

Senior, na druhé straně, se často potýká se situacemi, které už jsou pro něj náročné. Nemá dostatek energie je zvládat tak, jak tomu bylo dříve. Z toho právě pramení rozzlobení na sebe sama, vztek, když se něco nedaří, nemohu se obsloužit sám. Celkově ubývá sil (jak fyzických, tak psychických), člověk už nemá tzv. regulační schopnosti korigovat své emoce a již zmíněnou zlost nic nezadrží. Je naplno vypuštěna na kohokoliv, kdo je právě v dosahu.

Při každé příležitosti pečujícím vysvětlujeme, aby si podobné výlevy vzteku a ve své podstatě zoufalství nebrali osobně, ale je jasné, že po určité době dojde energie i tomu nejsilnějšímu pečovateli. A není to selhání.

Vlastně je to fyzika – působí-li na těleso přílišný tlak, těleso se zhroutí.

Přejeme všem pečujícím, aby tlak na ně vyvíjený nikdy nebyl tak silný, aby je povalil. Přejeme jim, aby měli možnost, v případě potřeby, postavit za sebe těleso jiné. Například pečovatelskou službu.

Jednou z nich byla v nedávné době paní Alena. Šest let celodenně pečovala o manžela, který byl po mozkové příhodě. Ochrnutý na polovinu těla. Když odešel, byl to šok. Několik měsíců byla v depresi. Několikrát jsme spolu během té doby mluvily a byla velmi smutná.

Pak jsme pořádali výlet pro seniory a pozvali ji. Tenkrát okamžitě řekla: „Jedu.“

A něco se stalo. Snad se nadechla, otevřely se nové dveře… Výlet si užila, seznámila se s dalšími dámami, které pravidelně navštěvují programy pro seniory.

Před Vánoci volala a moc děkovala za první pobídku. Od té doby pravidelně dochází na většinu programů, které se organizují, má nové známé, program, zážitky.

Manžel jí stále chybí, ale dokáže se radovat z všedního dne.

Nejenom pro paní Alenu organizujeme volnočasové programy. A nejen její příběh je důkazem, že mají obrovský smysl. Jsme proto rádi, že od září můžeme otevřít nový prostor – senior klub Radost v Borovanech.

Ztráta partnera je jedním z nejnáročnějších životních období. Vyrovnat se s ním není jednoduché. Známá americká psycholožka  Elisabeth Kübler-Rossová popsala pět fází vyrovnání se se ztrátou.

Popírání – „To není pravda.“, „Jakoby tu byl./a“, „Jen odjel/a.“, „Zase budeme spolu. Brzy.“

Člověk potřebuje hlavně čas. Potřebuje se se situací smířit. Je v šoku.

Hněv – „Proč se to děje zrovna mně?“, „Není to fér.“, „Kdo za to může?“, „Komu jsem co udělal/a?“

V této fázi je velmi obtížné být člověku oporou. Má vztek, hledá viníka, má závist vůči ostatnímu „šťastnému“ světu. Je potřeba být jako doprovázející trpělivý.

Smlouvání – „Kdyby se to nestalo, tak…“, „Kdybych to udělal/a jinak, dneska by to bylo…“, „Měl/a jsem udělat to a to, aby se to nestalo…“

Deprese – „Ztratila jsem milovaného/milovanou, tak proč dál žít?“, „Bez něj/bez ní nemá nic cenu.“, „To už bude všechno špatné.“

Nedoporučuje se za každou cenu blízkého rozveselovat. Období smutku je velmi důležité pro vyrovnání se se situací, její přijetí.

Smíření, akceptace – „Bude to v pořádku.“, „Nějak to dám.“

Člověk se začíná vyrovnávat se ztrátou, začíná vidět věci v budoucnosti, které chce prožít. Začne plánovat aktivity, setkávání s přáteli, úpravy v bytě aj.

Máte-li ve svém okolí někoho, kdo právě prožívá ztrátu blízkého, dopřejte mu čas. Ujistěte ho, že čím prochází, je v pořádku (i vztek, který může pociťovat).

které Vás zavedou tam, kam obvykle není možné se dostat.

Chceme ukázat rozmanitost pečovatelské profese.

Ta je fyzicky i psychicky velice náročná.

Na druhou stranu hluboce smysluplná a nezbytná.

Myšlenkou je ukázat veřejnosti místa, kde se vše odehrává.

Pokusit se zachytit atmosféru DOMOVA.

Domova, jehož stojaté vody rozvlní pečovatelka, se kterou přichází jarní vánek, letní bouřkový vítr. Pravda, někdy i silný horský vichr. Zároveň chceme inspirovat rodiny, aby se nebály pečovat o své blízké doma. Chce to odvahu, to je pravda, ale stojí to za to. Většina z nás si přeje prožívat své dny DOMA.

Tam, kde to známe, kde máme právě to svoje křesílko, svůj hrneček (ať si, že je otlučený, ale je to ten náš, ze kterého se nám nejlépe pije).

Přáli bychom si, aby co nejdříve bylo jednodušší rozhodnout se pečovat o svoje rodiče nebo prarodiče. Aby to nutně neznamenalo opustit zaměstnání, přijít o možnost sejít se s přáteli, vyrazit si na celodenní výlet…

A hlavně, aby to mohla být jen a jen RADOST.

Kousek té zachycené radosti si můžete z výstavy odnést i domů. Zvěčněna je na magnetkách, pohlednicích ale i obalu kvalitní kávy nebo čaje, které můžete někomu dát pro radost.

Přijďte se pokochat a podpořit dobrou věc.

Pokud nemáte možnost přijít, ale přesto chcete naše počínání podpořit, můžete zaslat libovolnou částku na náš transparentní účet č.: 24 02 46 05 19 / 2010.

Děkujeme.

Momentky z domovů zachytila fotografka Veronika Husů (https://www.facebook.com/byveronikahusu) , která jak sama říká, ráda fotografuje lidi a příběhy, které mají hlubší význam.

Některé ze zachycených příběhů básnířka Jana Marková doprovodila poetickými verši.

Přijměte ještě jednou naše pozvání.

Do konce května můžete (alespoň pomyslně) nahlédnout. Fotografie jsou poprvé vystaveny v Trhových Svinech v infocentru na náměstí (každý všední den od 9 do 12 a pak od 13 do 16 hodin).

Výstava pak putuje do Suchdola nad Lužnicí – červen, přes letní prázdniny v poutním kostele Nejsvětější Trojce u Trhových Svinů, v září – České Velenice, od poloviny října v galerii v Borovanech, v adventním a vánočním čase zavítá do galerie Koželužna v Nových Hradech.

Pokud nejste z blízka a výstava vás zaujala – rádi byste ji viděli i u vás, ozvěte se nám. Rádi ji přivezeme i k vám.

]]> https://archaborovany.cz/mista-doma-vystava-fotografii/feed/ 0 https://archaborovany.cz/zivotni-cesta-nasi-klientky/ https://archaborovany.cz/zivotni-cesta-nasi-klientky/#respond Mon, 06 Feb 2023 14:21:58 +0000 https://archaborovany.cz/?p=18425 Jak vstoupit do nového roku? O jaké myšlenky se s vámi podělit? Nelze začít jinak, než pozitivním příběhem. Pečovatelskou službu Archa znáte, vídáte nás v ulicích a možná se potkáváme i u vás doma. A tady náš příběh začíná.

Docházíme a potkáváme se s rodinou jedné naší klientky, která žije ve svém domku na kraji města.  Je to paní, kterou byste na ulici přehlédli. Není výrazná, ale její životní příběh ANO. Na začátku své cesty si našla muže, kterému stála po boku celý život. Osud jí ale nepřál jen plné hrsti štěstí. Obě její děti trpěly od narození pohybovým hendikepem. Byla to léta plná každodenního cvičení a úmorné práce. Viditelné pohybové omezení ve své době navíc znamenalo i sociální vyloučení z kolektivu a společnosti. Na druhou stranu veškeré úsilí bylo odměněno láskou dětí, partnera a nadějí v to, že i přes nepřízeň osudu prožije ona a její rodina plnohodnotný život plný radosti. A vlastně to tak dlouhá léta bylo. Prožijete-li dlouhý život, pak v něm o životní zvraty není nouze. Paní Cecílie bohužel prožila i odchod svého dítěte. Co se může stát horšího, než že matka přežije své dítě. V této životní ránou jí nejvíc podpořil manžel. Klid netrval dlouho. Brzy přišla druhá ztráta a odchod životního partnera.

Možná si říkáte, proč zrovna příběh paní Cecilky… Letos totiž slaví krásných 95 let. Stále bydlí v jejich rodinném domku, kde se prochází, čte svůj, jak ona říká: „jihočeský plátek“ a je obklopena rodinou, vnoučaty a pravnoučaty.
Jsou dny, kdy by si každý raději vlezl do postele a celý ho prospal. A pak najednou přijde chvíle, kdy se vzchopíme – najdeme v sobě vnitřní sílu a víme, že musíme jít dál. Paní Cecilka je nám v tom velkým příkladem.

Těší nás, že můžeme slyšet vyprávění takto silných životních příběhů a tak trochu být jejich součástí. Když pak vidíme, jaká je v člověku životní síla a radost z obyčejných malých věcí, přistupujeme k vlastnímu životu s větší pokorou.

Já o svém stáří občas přemýšlím (i když jsem teprve třicátník). Pevně věřím, že se zúročí to, co se nyní snažím dávat svému okolí – tedy životní optimismus a pracovitost. Až budu seniorka a přijde ta doba, kdy budu potřebovat podporu a pomoc, má komunita bude optimistická a dokáže mi zajistit to, co budu potřebovat. To si sním. Jsou sny, které se plní, ale některé také ne.

Pan Vilém také snil o pohodovém stáří. Před pár lety však ovdověl a tak nějak se vše změnilo. Jak se říká: „Šlo to od desíti k pěti.“. O jediného syna přišli již dávno, s vnukem vztah pořádně nenavázali. Ostatní příbuzní bydlí daleko. Převažují lítostivé vzpomínky nad tím, co bylo a už není. Ale co, žít se nějak musí dál. Je obdivuhodné, že i přes vysoký věk (pan Vilém je devadesátník) se stále zajímá o společnost o to, co se děje v politice, kam kráčí svět. Bylo to právě ve Zpravodaji, kde si pán přečetl o pečovatelské službě a řekl si, že ta by mu mohla občas pomoci s domácností. S pečovatelkou si rád popovídá o tom, co je nového, naplánují příští návštěvu a radují se ze společného času a setkání. Nic víc, nic míň. Sluneční paprsek nesměle prosvítající ztmavlou mozaikou jednoho lidského života.

Paní Júlie si plánovala, že jako správná selka bude až do smrti pracovat na rodinném statku, radovat se z toho, co jí vyroste na záhonech a obstarávat slepice, husy, kachny… Jenže pak přišla lehká mozková příhoda a paní znemožnila samostatný pohyb. Rehabilitace pomohla jen částečně, paní se může pohybovat pouze s pomocí. S manželem prožívají své dny poklidně, uvnitř domu (bydlí ve zvýšeném přízemí s pěti schody). Pán je úžasný  – na snídani peče čerstvé buchty, odpoledne nesmí chybět bábovka. Jenže, babička toho moc nesní. Nemá chuť. „Víte, děvčátka, ono z toho věčného sezení člověku nevyhládne.“ Posteskne si občas pečovatelkám.

Po dvou letech paní Júlie začala ztrácet chuť pro cokoliv. Dny byly stejné, s manželem jim došla témata hovorů. Vše se točilo jen kolem jídla a hygieny.

„Paní Júlie, co kdybych přivezla z Archy vozíček a společně bychom zkusily zdolat ty vaše schody a projely se venku?“ navrhla jí jednou pečovatelka.

Bylo to přemlouvání. Ne, že ne. Ze začátku si paní Júlie troufla jen na dvorek („Co tomu řeknou lidi, až mě uvidí na vsi sedět na vozíku.“). Ale pak se osmělila, nebo spíš podlehla neustálému přemlouvání a jedno slunné odpoledne roku 2020 jsme konečně vyjely na ves!

A dnes? Paní jezdí pravidelně dvakrát v týdnu (celoročně!). Zastavujeme se sousedkami, které potkáme a které (máme takové tušení) už nás vyhlíží, kdy pojedeme. Zajíždíme na návštěvu k sestřenici, která bydlí nedaleko. Alespoň dvakrát za měsíc zajedeme i do místního obchůdku (kouknout co mají nového a koupit nějaký zákusek – ať máme změnu k těm dědovo buchtám). A občas, hlavně takhle zjara, jedeme ze vsi ven – mezi pole, kouknout jak letos úroda roste. Nic víc, nic míň. Sluneční paprsek nesměle prosvítající zšedlou mozaikou jednoho lidského života.